„ Narodil jsem se v malé obci Ráb poblíž města Milevsko. Rodiče i prarodiče pracovali v zemědělství. Mám čtyři sourozence. Od nejútlejšího věku jsem zvyklý na práci jako samozřejmou věc. Všichni jsme měli v domácnosti nějakou povinnost a navíc jsme společně pomáhali rodičům se sezónními zemědělskými pracemi. Protože jsem se narodil v roce 1942, zažil jsem jako dítě nedobré poválečné období, kdy se změnil politický systém v roce 1948. Začal jsem chodit do základní školy v Bernarticích. Teprve dnes si uvědomuji, jak bylo pro rodiče obtížné při celkovém nedostatku všeho zajistit pro pět dětí dostatek jídla, oblečení a školních pomůcek. Přesto si nikdy nestěžovali a vytvářeli nám láskyplné prostředí, do kterého jsme se rádi vraceli. To považuji za velké štěstí, které nás všechny potkalo!

Díky dodržování křesťanských principů jsme si osvojili správný vztah k práci, lidem a přírodě. Pro nás nebyl a není prázdný pojem, že bez práce nejsou koláče a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! Měli jsme zářný příklad v rodičích, kteří byli sice přísní, ale spravedliví. Po nás vyžadovali, abychom si vážili každé práce, neboť je pro společnost potřebná, a dokázali se domluvit s ostatními lidmi a v případě potřeby jim nezištně pomáhat.

Rodiče neměli na růžích ustláno, neboť v roce 1954 byli donuceni vstoupit do zakládaného jednotného zemědělského družstva a navíc místní KSČ nedovolila sestře studovat na učitelku a mladšímu bratrovi, který byl od půl roku postižen dětskou obrnou, průmyslovou školu, ač k tomu oba měli velké předpoklady. Rodiče ani my děti jsme tuto situaci nepovažovali za neštěstí, ale za velkou nespravedlnost, kterou místní buňka KSČ bezdůvodně proti naší rodině uplatnila. Jednalo se pravděpodobně o akt msty lidí nízkých charakterových vlastností, kteří se dostali k moci a záviděli nám, že naše rodina byla ve svém okolí oblíbena a vážena. Přestože v dalším období jsme již nijak netrpěli politickým útlakem, zůstala v naší rodině averze vůči tomuto nespravedlivému režimu, který bezdůvodně ovlivnil naše životy.

Důležité pro nás bylo, že ve škole jsme stejně oblíbeni jako rodiče, a rádi se dnes po létech vracíme na třídní setkání. I když jsme se s některými spolužáky setkali až po padesáti letech, připadlo nám to, jako bychom se rozešli včera. Setkání, která máme nyní vždy po dvou letech, jsou radostná a máme si pořád o čem povídat, i když nás život rozptýlil nejen po celém Československu. Jeden spolužák létá až z Ameriky, kam v roce 1968 emigroval. Vždy navštívíme místní hřbitov, kde na mrtvé spolužáky a učitele zavzpomínáme a na jejich hroby položíme květiny. V životě jsme se všichni dokázali uplatnit. Při setkáních máme takový ustálený rituál, že chodíme nejen na hřbitov, ale navštěvujeme školu, kostel a radnici, kde máme schůzku se starostou. Mluvíme o tom, co je v obci nového. Všem doporučuje, abychom si vážili toho, co máme.

Když zde byl na návštěvě americký kosmonaut Eugene Cernan, který se jako poslední člověk procházel po Měsíci, a navštívil blízkou obec Borovany, kde se narodila jeho babička paní Cihlářová, byl také nesmírně dojat, z jak krásného místa planety Země pocházejí jeho předkové. I Eugene Cernan by mohl mluvit o několikanásobném štěstí, které ho potkalo. Při prvním pobytu v České republice, když se rozhodl navštívit místa narození svých předků, došlo k nehodě vrtulníku, ve kterém letěl. U obce Okrouhlá selhal motor a vrtulník se zřítil z výšky dvou set metrů na pole. Pilot se zachoval profesionálně, takže nikdo nezahynul. Cernan, ač sám zraněn, poskytl těžce zraněnému pilotovi první pomoc a nevinil ho za havárii. Každý stroj podle něho může za určitých okolností selhat a štěstí přeje pouze připraveným.

Dnes jsme již se spolužáky schopni objektivně posoudit, co bylo v průběhu života dobré a co ne. S politováním si říkáme, že komunistický respektive socialistický režim zavedený po roce 1948 byl v padesátých letech silně totalitní a nespravedlivý, ale v pozdějším období měl i mnohé světlé stránky, které se dnešní mládeži zamlčují nebo záměrně zkreslují.

Dnešní mladí lidé, kteří se ve škole vůbec objektivně neučí o období od roku 1948 do roku 1989, na naši generaci pohlížejí jako na nějaké chudáky, kteří žili v jakémsi komunistickém ghettu a byli přisluhovači režimu. Vůbec si neuvědomují, že jsme prožili poměrně dobrý život, neboť jsme všichni pracovali, měli možnost sportovního vyžití, důstojného bydlení, neboť i panelová výstavba tolik kritizovaná po roce 1989 prezidentem Havlem zajistila milionům lidí důstojné bydlení. Rovněž jsme měli možnost rodinné rekreace.

No a co máme dnes? Armádu nezaměstnaných a velkou skupinu lidí žijících na hranici chudoby. Přestože v médiích se stále tvrdí, že za totáče nikdo nepracoval, tak u nás vznikl rozvinutý strojírenský průmysl, moderní zemědělství a textilní průmysl. V životě jsem se setkal jako provozní technik s mnoha lidmi a všichni poctivě pracovali, tudíž ti, kteří dnes mluví o tom, že nikdo nepracoval, asi mluví o sobě.

Jediným velkým negativem té doby bylo, že s ohledem na rozdělení Evropy v poválečném období jsme se dostali do východního bloku, kde byly výrazně omezeny svoboda slova, pohybu obyvatel a nedostatečné zásobení trhu produkty, jež doma neprodukujeme. Pochopitelně s tím žádný soudný člověk nemohl souhlasit, a proto, když byl v roce 1969 násilně potlačen takzvaný „socialismus s lidskou tváří", všichni jsme chtěli změnu systému na „demokratický". To byl také jeden z důvodů, proč došlo v roce 1989 k opakovaným masovým protestům proti režimu jedné strany a nakonec k jeho zhroucení.

To bylo slávy! Všichni jsme se těšili, že budeme žít svobodně, moci se vyjadřovat ke všem veřejným věcem bez obav ze sankcí a mít možnost cestovat do ostatních zemí bez omezení. Jenže chyba lávky! Ti, co se dostali k moci a veřejně nám slibovali, jak se budeme mít skvěle, to s námi obyčejnými lidmi nemysleli až tak vážně, neboť stačili zavést jakýsi prvobytně pospolný kapitalismus, ve kterém stačili během několika málo let rozkrást nebo umožnili svým nekompetentním jednáním rozkrást všechno, co bylo za čtyřicet let totality vytvořeno.

V roce 1989 byl náš stát vcelku bez dluhů. Dodatečně se ukázalo, že se k moci nedostali schopní, ale všehoschopní! Proto nejchytřejší ekonom nechal „zhasnout" světlo, neznal špinavé peníze, a když nechal znovu rozsvítit, tak nám zbyly jenom oči pro pláč. Měli jsme sice ze dne na den úzkou vrstvu milionářů, ale všechny peníze mizely neznámo kam. Průmysl byl postupně zlikvidován, aby nekonkuroval zahraničním firmám, takže se vytvořila armáda nezaměstnaných kvalifikovaných pracovníků. Podílely se na tom veškeré vládní garnitury po roce 1989 a nikdo za toto gigantické rozkradení nebyl dosud potrestán. Ti, co si nejvíce nakradli nebo umožnili toto rozkradení, nám dnes říkají, že se musíme chovat zodpovědně a dluhy že se musí platit. Z tohoto pohledu byli šéfové totalitního režimu břídilové, neboť ti si jen „přilepšovali".

Za sebe musím podotknout, že žádný dluh vůči státu nemám ani jsem neměl, a proto nehodlám nic platit, neboť jsem poctivě pracoval čtyřicet sedm roků a nikdy jsem si na dluh nic nekupoval! Takových, jako jsem já, je většina. Prosím, aby nás již v budoucnu ministr financí neurážel nejapnými vtipy o našem dluhu. Dluhy ať si vybere od těch, kteří je nadělali. Navíc mi vadí, že média ovlivňují mládež, že musí pracovat na důchodce. Je smutné, že se ze škol vytratila výuka etiky, empatie a úcty ke starším lidem, neboť mezigenerační solidarita byla vždy ve společnosti na prvním místě. Dnešní egoistické smýšlení mladých lidí je zdrojem různých šikan a nedobrého stavu celé společnosti. Pro mne je sametová revoluce obrovským zklamáním, neboť vlastně došlo k oklamání slušných pracovitých lidí a obrovskému zadlužení státu. Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, tak nemám důvod někomu nadržovat. Vždy jsem se řídil prostým selským rozumem, že každý má pracovat a být společnosti prospěšný, a tím i sám sobě.“

Autor Václav Cimbulka je dôchodca. Redakcia Literárnych novín usporiadala hovory o médiách s členmi Centra zdravej zvedavosti. Po skončení ich požiadala, aby napísali esej o svojej predstave šťastia. Víťazný text bol zverejnený v Literárnych novinách č.19/10.5.2012. (http://www.literarky.cz/component/content/article/9548-o-tsti-senior)